stories b

PODZIM : 1. kapitola > Vítej Mandy

1. října 2014 v 20:42 | barush
Ahooj. Tohle je můj první příběh na tomhle blogu. Rozhodla jsem se, že když nám je zadané téma, vytvořím si takovou 'podkapitolu' a do ní zapasuju to téma. Udělám z toho knížku, která na sebe bude navazovat. Samozdřejmě od toho nečekejte něco spisovatelskýho. No, asi se na to vrhnu. Máme tady téma podzim ...

Bylo 8:45 hodin ráno a já seděla v autě se svými rodiči a křičící mladší sestrou. Kufr byl tak nacpaný, že jsme asi deset tašek nějakým způsobem nasoukali i pod naše nohy. Jeli jsme za stěhovací službou, aby jsme se neztratili, protože se táta bál. Ta vezla náš nábytek, který jsme se rozhodli nechat. Furt jsem myslela na to, že si budu muset dopisovat s kamarády z Rock Springs, protože se s nimi nemůžu potkat naživo. Aspoň jim budu vyprávět, jak se mi tady líbí. Opouštěla jsem lidi, kteří pro mě hodně záleží. V polovině cesty jsem se snažila usnout, ale nešlo to. Vyndala jsem si tablet a začala si pouštět film, který jsem si stáhla na cestu. Také jsem furt chytala signál, abych mohla zkouknout internet. Cesta byla zkrátka dlouhá. Ale do San Francisca jsem se těšila na úžasné počasí, které tam je. Když jsme po další části cesty dorazili do cíle, vybalovali jsme a stěhovali nábytek. Za ty tři dny pořád žijeme skromně. Vypadá to tady docela útulně, když tu skoro nic není. Jak znám rodiče, hned pojedeme někam nakupovat. Nábytek mě sice moc nebere, ale třeba bych tam našla i nějaký obchod s oblečením. Už jsem si tu našla i novou kamarádku Beth, která je se mnou stejně stará a nejspíš spolu budeme chodit do školy. Nastupuji desátého září. Přesto je má nálada jako na houpačce. Jednou se věnuju Beth, ikdyž se s ní moc často nevídám a podruhé zase stěhování. Je toho na mě moc. Proto se sluchátkama v uších poslouchám uvolňující písničky a procházím se po městském parku, v kterém převládá žlutá a oranžová barva. Divné na tom je, že jsem v krátkém bílém tričku a riflových šortkách. Když jsme vyjížděli z Rock Springs, měla jsem na sobě svetr a bundu. Po půlhodinové procházce jsem se dala svižným krokem domů. Nechtěla jsem, aby o mě měli rodiče strach a někde jsem se tu ztratila ...
 
 

Reklama